Fontána slov aneb Návraty Jaroslava Seiferta do Vyškova
Knihovna Karla Dvořáčka ve spolupráci s Městským kulturním střediskem dne 21. června 2011 tradičně připravily toto podvečerní setkání milovníků literatury v Zámecké zahradě; úryvky z díla básníka četla Jarmila Wolfová, průvodním slovem provázel dr. Vladislav Raška.
Slavný básník osobně v našem městě bohužel nebyl, alespoň to není doloženo, ale v roce 1925 ve zdejší proslulé tiskárně Františka Obziny byla vytištěna jeho třetí básnická sbírka, která stála na počátku jeho poetistického období. Jmenovala se Na vlnách TSF (Telegraphie sans fil – bezdrátová telegrafie, též rozhlas). A nebyla to kniha ledajaká! Básník na ni na sklonku života vzpomíná ve svých poutavých memoárech Všechny krásy světa (necenzurované vydání 1992): Seriózní tiskárna pana Obziny ve Vyškově musila při sazbě použít téměř všech typů, které měla ve svých kasách, ale k tomu ještě musila hodit pod stůl i všechna klasická pravidla typografická, která se tradovala a zdokonalovala od dob Guttenbergových, až dospěla k modernímu standardu knižní úpravy. Titulky i texty básní byly z nejrůznějších typů. Každá báseň byla sázena jinak. Některá stránka byla na výšku, druhá po délce strany. Starý pán ve Vyškově kroutil sice nad tímto způsobem práce hlavou, ale vyhověl.
Další vydání – poněkud přepracovaná – vycházela již pod názvem Svatební cesta v běžné typografické úpravě.
Pro nás může být zajímavé, že o čtyři roky později, když náš neslavně známý rodák nastolil bolševizaci tehdy ještě u některých literátů oblíbené komunistické strany, patřil Seifert mezi sedm význačných spisovatelů, kteří proti tomu protestovali a byli za to z KSČ vyloučeni. Byl to rozchod definitivní, do této strany se již nikdy nevrátil, obdobně jako třeba Vladislav Vančura, kterého si však dodnes komunisté neoprávněně přivlastňují.
Byla to právě Seifertova bytostná touha po svobodě, která jej později přivádí do řad disidentů a signatářů Charty 77. Pro totalitní režim to bylo velmi nepříjemné, tak slavného umělce nemohli totiž ponechat nadlouho v ústraní a po obdržení Nobelovy ceny to již bylo zcela nemožné. Pamětníci si jistě vzpomenou na úsměvné divadlo rozpoutané tehdejšími ideology, které mělo prokázat, jak si režim básníka považuje; koryfej národních umělců (dnes již zapomenuté jméno) jej v televizi familiérně oslovoval “Jaroušku“, což bylo zvláště od tohoto normalizátorského farizeje pikantní, poněvadž krátce před tím patřil k největším potíratelům Seiferta.
Další těžkou ránu učinil básník režimu svým úmrtím. Ten byl najednou postaven před dilema připravit okázalý státní pohřeb, a přitom zabránit tomu, aby se s národním umělcem chtěl národ bez těch okázalostí rozloučit. A právě o této události podala svědectví výstava:
Jaroslav Seifert ve fotografiích Jaroslava Krejčího. Ta obsahovala cykly Čtyři návštěvy u Seifertů a Zpráva o pohřbu básníka Jaroslava Seiferta. Vernisáž fotografií grafika Jaroslava Krejčího, docenta FAMU, se konala dne 7. září 2001 v kapucínském kostele ve Vyškově.
Syrové a zdevastované prostředí opuštěného chrámu se ukázalo jako autentické pro tuto expozici z devastující totalitní doby. Byl to zároveň příspěvek města a knihovny k stému výročí narození básníka. A nepochybně to byl také další podnět k zahájení rekonstrukce tohoto objektu – jakkoli to bude znít překvapivě – nejstarší barokní (!) stavby regionu.
Jaroslavu Krejčímu se totiž jako jedinému podařilo zdokumentovat i neoficiální část pohřbu v břevnovském chrámu sv. Markéty i na hřbitově v Kralupech. Kuriózní souhrou náhod jej tehdy všemocná StB nechala fotografovat, zatímco ostatním domácím i zahraničním zpravodajům odebírala filmy nebo je vyvážela do polí (což byl tehdy oblíbený způsob potírání třídního nepřítele). Jeho společník totiž krátce předtím koupil od jakéhosi estébáka auto i s příznačnou espézetkou. Tajní jim potom paradoxně usnadňovali přístup autem.
Tuto výstavu jsme tehdy nazvali návratem J. Seiferta do Vyškova. Proběhlá Fontána byly tedy jakýmsi „návratem na druhou“.
Navíc v září uplyne 110 let od narození Jaroslava Seiferta – a před pěti lety nás opustil Jaroslav Krejčí, kterého ve Vyškově několik lidí dobře znalo.
Text: dr. Vladislav Raška
Foto: Eva Bílková
Fotogalerie
Fontána slov
